Konečně jsme se všichni dočkali a mohli jsme vyrazit k Čepelskému rybníku probudit našeho starého známého vodníka Čepílka, který se usídlil u rybníka a stará se o něj již dlouho. Jako vždy pro nás bylo připraveno několik úkolů, které jsme museli splnit, než jsme vůbec k rybníku došli. Cestou jsme si zopakovali slabiky, slova začínající na stejné písmeno, co je větší, menší, zazpívali jsme si, protáhli jsme se … Na konci dobrodružné cesty, která byla označena fáborky, jsme se setkali s vílou, která nám řekla, že se vodník nechce probudit a poprosila nás, abychom šli za paní vodnickou a toho jejího spáče vodníka jí pomohli probudit. No to bychom nebyli my, včeličky, abychom se nezapojili. Paní vodnická u rybníka láteřila, hulákala na všechny strany. Když jsme k ní přišli, viděli jsme vodníka, jak si to chrápe na břehu rybníka a je mu všechno jedno. Zazpívali jsme mu písničku, ale ani to s ním nehlo. Odběhli jsme splnit další úkoly, které pro nás byly přichystané, pomohli jsme také rybičkám najít svůj barevný rybník. Když se sešly všechny děti ze školky, tak jsme vodníkovi z plných plic zazpívali naší školkovou hymnu. No a hurááá! Konečně se vodnickej probudil, protáhl se a začal láteřit také. Chvilku se s paní vodnickou dohadovali, a pak nám zmizeli v rybníku. Zůstaly po nich sladké žabičky na rozloučenou, tak jsme se na zpáteční cestu do školy všichni posilnili a vyrazili zpátky. A jako třešničku na dortu jsme našli v naší šatně vodnický diplom.
Tak nám, Čepílku, ten rybník hezky hlídej, starej se o něj, jak nejlépe umíš a my na podzim zase přijdeme. Ahóóóóój.
Včeličky
