Nastal leden 2024 a v naší školce začíná dlouho očekávaný lyžařský výcvik, zkrátka náš školkový „lyžák“. Jako v posledních čtyřech uplynulých letech vyrážíme zase do Liberce na Ještěd. V pondělí brzy ráno nastupuje 26 statečných předškoláků do autobusu, který na nás čeká se známým panem řidičem Martinem přímo před školkou. Silní tatínci nám pomáhají nakládat bedny plné lyží, přezkáčů, helmiček a děti s batůžky plných dobrot od hodných maminek nastupují do autobusu. Jedeme pohádkovou bílou zasněženou zimní krajinkou a než se nadějeme, rychle se blížíme k Liberci a špička Ještědu nás láká k sobě. Vystupujeme na parkovišti a hned k nám přibíhá a vítá nás tým lyžařských instruktorů v modrých kombinézách. Pomůžou nám odnosit veškeré lyžařské vybavení a my se s dětmi posilňujeme svačinkou z baťůžků, aby na to lyžování byla pořádná síla. Vyrážíme do dětského skiparku, kde vyzkoušíme první lyžařské krůčky. Spousta dětí stojí na lyžích úplně poprvé a objevují se první vyděšená očička a sem tam dokonce slzička. Není se co divit, lyžování zkrátka může nahnat i strach. Jenže přibíhá legrační medvídek Kubík, vítá se s dětmi, dělá legrácky a na strach a slzy náhle není čas ani myšlenka. Kubík nám ukáže, že se lyžování nebojí a láká děti k vyzkoušení lyží. A tak ho začneme napodobovat. Děti, které už na lyžích stály v loňském roce za chviličku sjíždí slalom kolem kytiček, projíždí pod brankami, a hravě vyjíždí na jezdícím pásu nahoru. A naši lyžaři začátečníci trénují první krůčky na jedné lyži, na druhé lyži a jak se vlastně na těch lyžích stojí a jede z kopce dolů. První lyžařský den nám uteče ani nevíme jak, jedeme autobusem unavení domů a už se těšíme na další den. V průběhu celého týdne se naučíme jezdit na vleku Poma na sjezdovce „Bucharka“, dělat velké i malé oblouky pluhem, jezdit na lyžích jako opice, indián i čáp, projíždět nízkými brankami, slalomem kolem zvířátek, řídit volantem a zatáčet jako autíčko. 12 nejpokročilejších lyžařů se vypraví dokonce na sjezdovku Skalka, která vede až ze samotného vršku Ještědu a je dlouhá skoro 2 kilometry. Vyjedeme sedačkovou lanovkou a odvážně bez jakéhokoliv strachu se vypravíme dolů sjezdovkou. My paní učitelky jedeme poslední. Před námi se vlní nádherný žlutý had a my pomalu kloužeme za ním. Neskutečně si užíváme pohled na děti a zamačkáváme slzu dojetí. Jsme na ně strašně moc pyšné a hrdé. Během jednoho jediného týdne se dokázaly proměnit na super lyžaře, pro které červená sjezdovka Skalka není žádný strašák ani problém. Jedou úplně suverénně, s lehkostí, smějí se a užívají si to. Až dolů bez jediného pádu. A už po nás koukají, jestli jedem nahoru znovu. A to je ta největší odměna, jaké se nám mohlo dostat.
Často se mě lidé ptají, proč to vlastně děláme, když je to tak náročné a ve školce lyžovat nemusíme. A já jim odpovídám, že proto, že prožijeme zase zázrak. Zázrak proměny ustrašených vykulených dětiček, v suverénní a nadšené lyžaře. A věřte mi, stojí to fakt za to!
Za lyžařský tým naší školky Martina Foglová
